Vždycky, když si jdu dát kafe do Coffe Heaven, připadám si jako snob a myslím na doby, kdy jsem si já ani moje rodina nemohli takovéhle věci dovolit (myslím tím doby pár let po revoluci). Ale dneska přede mnou ve frontě stál chlapík s asi tříletým synkem, kterého nabádal, aby si vybral něco z nabídky zákusků. Nezúčastněně jsem scénu pozorovala, dokud jsem nezaostřila zrak na cenovky. Zákusek, který si chlapeček vybral a který byl ostatně stejně drahý jako všechny ostatní tady, stál 59 korun. Cítila jsem se morálně uražena, protože ani já bych si zákusek za 59 korun nekoupila, a takový malý capart si ho dá jakoby se nechumelilo.
To je věc, která mě v dnešním světě zaráží. Já vím, že nemůžu srovnávat stav věcí teď a stav věcí před deseti lety. Jsem pokrokový člověk žijící v pokrokové době (no, možná by se sem spíš hodila písnička I am a material girl in a material world) a měla bych být zřejmě ráda za to, že Česká republika bohatne včetně svých obyvatel. Že se zvyšuje životní úroveň. A navíc studuju na fakultě sociálních věd, a tím spíš bych neměla zatracovat současné poměry. Jenže mě děsí představa světa, kde bude normální, že si kamínky koupím v umělohmotném obale v obchodě, že si tamtéž koupím ulity od moře, že nejbližším pošlu přání k narozeninám, kde bude text už natištěn a já se jen podepíšu (není to stejné, jako kdybych nepopřála vůbec?), že když dostanu žízeň na open air opeře Prodaná nevěsta, budu si muset koupit láhev vody za 95 korun, kterou tu jako jedinou nabízejí, že nakreslím obrázek podle šablony v umělecké sadě "Vyrob si sám umělecké dílo" (od malička jsem neměla ráda omalovánky), zkrátka a dobře, že nakonec bude dřevěný prstýnek dražší než zlatý, buď proto, že to bude in, anebo prostě proto, že lidi zapomenou, že dřevo roste samo od sebe v přírodě.