Mám najednou pocit, že se dokážu vcítit do opozičních argumentů na téma sex, muži a ženy. Kde se to sakra u mě bere? Tenhle pocit vcítění se je totálně mylný, nesmyslný, hloupý, iracionální, ale především: nemůžu se ho zbavit. Proč mám najednou pocit, že něčemu rozumím, když ve skutečnosti tomu rozumět nemůžu? Nebo ano? Ach jo, ach jo. Já vím, že můj post je zase totálně nesrozumitelný, ale já svoje myšlenky občas nedokážu sdělit slovy. Na to nejsem dostatečná autorka, nebo tomu aspoň nevěnuju dostatek času. Ale můžu aspoň popsat impuls, který mě k tomu vciťování se dohnal. Přečetla jsem si článek od Jáchyma Topola v Respektu na téma pornografie v Česku. A protože téma pornografie je naším společným "vtipným tématem" s jednou kamarádkou, myslela jsem si, že mám na pornografii ucelený a víceméně neměnný názor. Otřáslo mě, jak může jediná věta ve zmíněném článku s mým názorem pořádně zamávat. A jakto, že to Topol dokáže podat věci najednou úplně jinak, jednoduše, srozumitelně, logicky a ještě k tomu tak, abych já se do toho vcítila?

Co vlastně znamená vcítit se do někoho nebo do něčeho? To neznamená, že skutečně vím, jak se druhý člověk cítí. Znamená to, že si myslím, že se cítí tak, jak si myslím já, že bych se já v takové situaci cítila. Problém je v tom, že zřejmě žádní dva lidé nemohou cítit nějakou situaci stejně. Nanejvýš ji mohou cítit podobně, ale i to, domnívám se, nastává zřídkakdy. Pocit sounáležitosti tak musí být falešný, i když třeba podpůrný pro psychiku. Pocit sounáležitosti zřejmě pomáhá jenom tam, kde skupině jde o stejný cíl. Možná to tvoří jednu ze složek zodpovědných za psychickou návykovost drog, které často pocit sounáležitosti vyvolávají.