Po přečtení knihy ženy a muži nebo jak se to vlastně jmenuje (považuju tu knihu za blábol a děsně mě naštvala, jenže v jejím úvodu autor-muž píše, že si je vědom, že tato kniha pravděpodobně čtenářky-ženy naštve, a přesto je podle něj všechno co napsal svatosvatá pravda, takže se cítím celá zahanbena a nehodlám název knihy uvádět) mám pocity jako by svět byl rozdělen na dva tábory žen a mužů, kteří spolu v podstatě neustále válčí o to, kdo z nich má pravdu (tak, jak to asi známe z většiny párů) a kdo z nich má větší právo tu svou pravdu žít a vyžadovat na svém partnerovi.
Jenže já jsem věřící a opustím-li svou víru, zahynu. Věřím totiž, že existuje svět lidský a ne jen ženský nebo mužský. Že člověk žije také pro něco jiného než pro uspokojování svých pudů. Že v tomhle světle mohou být žena a muž přáteli, i když třeba zřídka. Že sex není všechno stejně jako jídlo není všechno. Že stojí za to bojovat za své ideály, které se neslučují se zpátečnickými představami o tom, že muž bude vždycky lovcem a žena vždycky strážkyní ohně. Že každý jsme subjekt a neradi bychom se stali pouze objektem (ať už jako žena nebo jako muž).
Osobně vím, že žiju v určitém světě fantazie, do kterého se utíkám a který mi v životě dost pomáhá. A kdyby mi ho někdo zbořil, stanu se třeba realistkou. Jenže si pořád nedovedu představit být realistkou a nestát se přitom kyselou prdelí (vítej zpátky!).