A líto mi je...

Příliš tiché samoty a příliš hlučné minulosti.

Kola osudu existují, protože jak jinak vysvětlit, že se situace opakují v kruzích, jen s jinými aktéry? Jako v Milencích a vrazích. Lidem se ve spirálách stávají ty samé věci a předávají si je mezi sebou jako štafetu. Když jednou litujeme svého bližního v tíživé situaci, podruhé ta samá situace potká nás. Když někdo nechce být jako jeho rodiče, tím spíš se jim bude podobat. Je možné pozorovat tyhle neustálé lstivé a úmorné kruhy opakující se u lidí okolo nás. Jak je možné, že si to sami neuvědomují? Ostatní ty kruhy vidí zase v nás a je jim příliš trapné na to upozorňovat.

Po proběhnutí cíle ho vidíme z druhé strany a cílem už není. Myslela jsem, že je důležité být v životě šťastným člověkem. Ale teď vidím, že to zase není správně. Šťastný rovná se svým způsobem nudný. Lidé mají kolem sebe raději lidi rozervané, nejisté a neschopné najít si svůj životní cíl. V tom je ta pravá přitažlivost. V tom, když někdo hledá, je neklidný, zkouší všechno možné i nemožné. Potřebuje si něco dokazovat. Možná to souvisí s tvrzením, že nešťastní lidé to v životě nejdál dotáhnou.