Den jako každý jiný

Večerní nach se zastavil k potlachu, když vyšla jsem ze setmělé a spící budovy městských kanceláří. Kapky padaly nějak jinak, tak nějak hravě a nepravidelně a ještě něco - ten déšť hřál. Sytá růžovofialová barva byla natřená na obzoru přede mnou, jako kdyby to někdo udělal primalexem. Ale bylo to hezčí než všechny Saturny a zatemněné Měsíce dohromady. Možná se prostě jenom mytologie odehrává na obloze.
No a pak už jen klasika: v tramvaji si přede mě sedla slečna ve stejném kabátku. Cítila jsem se opravdu divně a když jsem vystupovala, bála jsem se, aby si nikdo nevšiml, že máme stejný kus oblečení. A přitom existují země, kde lidé nosí uniformy a připadá jim to normální. Je to snad nějaká averze ke stejnokroji? Nebo znak konzumní společnosti?
K završení dne mi už jenom mňoukala kočka v batohu. A žalostně. Jenže já si byla jistá, že tam žádnou ve skutečnosti nemám - kočky v batohu nenosím, i když je pravda, že v práci jsme dnes měli psa, takže jsem si ho mohla omylem přibalit. Kočka mňoukala čím dál hlasitěji, tak jsem zrychlovala, až jsem téměř doklusala k domovním dveřím. A přitom jsem se pořád rozhlížela jako blázen na všechny strany. Doteď nevím, co to safra bylo.