Vztek a hnus v Praze

Tak proč se z toho nevypsat, říkám si. Nic není tak, jak má být. Vždycky mě mate a rozčiluje něco, o co se opírám a co tam najednou už není. Ruka promáchne prázdno a tělo dopadne na dlažbu. Třikrát se zpomaleně odrazí, ale zase se zvedá a čeká tu oporu, která tam zase není. Ale vždyť tu byla? kroutí se zmatená mysl a nehodlá tu vyšlapanou mozkovou cestičku smazat nadobro. Pořád naráží na zeď, která tam přece nestála, a dlaždičky kloužou pod nohama. Najednou všechno vyroste do obřích rozměrů a já, která se utíkám schovat pod stůl, se ocitám uprostřed kluzké dlaždičkové pouště a strach mě bije zevnitř do uší a do spánku. Stůl je příliš daleko, co teď? Oslepí mě reflektory a já kličkuju, teď už spís balancuju na špičce nože, na kraji propasti, která je plná molitanu a tak skáču, jenže ouha není to molitan. Je to sklo, spousta střepů, které mě rozsypou jako jeřabiny do trávy. Špatný sen končí, jenže to, co naznačoval, zůstalo. Bohužel bez dobrého konce.