Hledání receptu a psychogenetika

Tu přidat trochu principů, zásad, mantinelů, támhle zase polevit. Něco brát vážně a něco ne, něco s nadhledem a za něco se prát. Neříkat: jsem taková jaká jsem, s tím už nic neudělám. Ale zase se nesnažit změnit svoji osobnost. Poučit se jinde, ptát se jiných lidí na názory a zkušenosti, ale nebrat je zase jako absolutní pravdy. Poučit se z vlastních chyb, ale nepřehnat to s uplatňováním pravidla: tohle už nikdy.
Pořád mi ale není jasné, jestli hledat, nebo nehledat ten recept na život. Který neexistuje.
Tyhle všechny výmysly a zkušenosti, které si člověk utvoří a pak je formuje a mění a přetváří podle svého okolí a následně je předává svým dětem, pojmenovávám psychogenetika.
Proč potom ale hledat společné cíle nebo vůbec cokoliv společného, když to nenajdeme? A vždycky se budem jenom znova divit, jakto, že to vypadalo jako něco, co sdílíme, ale pak se z toho vyklubal zase rozdílný názor?
Já vím, že asi v tom to právě bude. Tak jako geny musí být co možná odlišné, aby vznikla nová kombinace, tak i psychogeny by se měly křížit. Dobře, budu tedy věřit Přírodě. Která už má zase navrch!