od Mimo: Jak je to s náma?

Proč Mimo: v tomhle ohledu jsem mimo, protože nežiju v rodině ani nemám prarodiče.

Když dumám o životě, napadá mě krásná představa o stáří. Člověk, který několik desítek let žil a pracoval, a jehož organizmus po fyzické a psychické stránce vydržel, nebo nevydržel, si podle mě zaslouží roh hojnosti. Nejen materiálně, ale i v povědomí jeho okolí by měl být chován v úctě. Mám zkrátka pocit, že si zaslouží to nejlepší.
Mladí lidé si životních výhod ve většině případů dokážou užít mnohem lépe, to je nejspíš nepopiratelné. Jenže kdo si je zaslouží víc?

Napadá mě, že je nadmíru jasné, že to nebude fungovat tady a teď. Asi ani jindy a jinde, protože na prvním místě je vždycky 'já'. U mě tomu není jinak. A to, co nás nejvíce ovládá (vytvořila jsem, koukám, nechtěný paradox), je moc. Moc v obecném slovasmyslu, tedy ne jen ekonomická. Moc, která člověka změní, když ji má. Protože když ji má, chce jí víc a víc, ale hlavně ji za žádnou cenu nepustí.