Slečnička a papírový drak

Papírový drak ležel už rok v krabici a nabyl dojmu, že kartonové stěny jsou celý jeho svět. Cítil se mezi nimi velice bezpečný: stěny znaly jeho a on zase je. Každý den byly na stejném místě, tak jako on, a chránily ho před pohledem ven, před tím, jaký je za nimi chaos. Ani si nevšiml, jak na něj usedá prach a on i jeho krabice šednou a vadnou. A dnes ráno se pro draka do krabice natáhla ruka a vyrvala ho z jeho klidu na denní světlo. Slečnička papírového draka třikrát převrátila a zavrtěla hlavou: "No ty seš teda fešák, tak s tebou něco uděláme." "Au, nech mě!" křičel drak a svíjel se, házel po ní třásněmi, ale slečnička nic neslyšela. Slečnička draka ovázala novým krepákem, domalovala vybledlé odstíny a nesla ho na louku do podzimního větru. "No to snad né, vrať mě zpátky," zavrzal drak naposled špejlemi a pak už se vznesl nahoru. Chvíli se třepotal, pak padal střemhlav k zemi, tu se zase vznášel. Potkal vír spadaných barevných lístků a smál se jim, že se zase snesou na zem, kdyžto on né, on tu bude věčně. Pohádal se s větrem a závodil s vrabcem, a pak když už si byl svou svobodou jist, ho nějaká neviditelná síla stáhla dolů.
Ten večer se vrátil do své krabice a jeho nebe bylo po následující rok zase jenom papírové.