Proč mám ráda básničky

Zrovna jsem si brouzdala jednou knížkou básniček, co jsem si nedávno koupila a přemýšlela, jaktože mě poezie na střední škole nebavila. Musím říct, že si vybírám podle toho, co se mi zrovna líbí a co mě zrovna zaujme, a bohužel žádný z velkých českých klasiků a díla v čítance na střední škole mě nikdy nevzala za srdce - možná až na pár výjimek. Tehdy jsem myslela, že prostě poezii nerozumím (ostatně jsem vždy měla pocit, že jí spousta lidí nerozumí). Zvláštní, že jsem přesto vždycky s nadšením poslouchala rozhlasový pořad Zelené peří, kde vybírali debutanty, a to vskutku vždycky pozoruhodné a inspirující.
Ale o to všechno ani moc nejde. Básničky mám prostě ráda proto, že se na malém kousku papíru skrývá velké množství dějů. A podle toho se asi taky pozná dobrý autor, který toho jedním veršem dokáže vyjádřit nepočítaně. Na druhou stranu jde taky o čtenářovu fantazii. A mě se líbí, jak ji ve mě básníci podporují, jak ji ze mě dobývají. To je další věc, kterou musím kritizovat z pohledu zpět do školních lavic - výklad smyslu poezie je současně jejím zabijákem. Když mladým či starým řeknete, co mají pod kterým veršem hledat a chápat, co z toho vznikne? Nějaká šifra? Nic víc? Jak jste bláhové, osnovy pro střední školy. Kdo dneska touží po všetečném výkladu? Kdo miluje odpovědi typu: "Tak to prostě je!"? Já tedy rozhodně ne a jsem za to ráda.

Je pravda, že mě trochu děsí minimalismus poezie. Právě ta snaha vyjádřit co nejmenším počtem slov co nejvíc pocitů. Taková ta netrpělivost, se kterou obracím stránky aniž bych se pořádně zastavila u jedné básničky. Mám strach, jestli to všechno u mě není jenom důsledkem okolí a mého života, že chci co nejvíc za nejmíň času. Nevím.