Co dál?

Nakupovat a studovat. A koukat se na filmy a vařit si litry čaje. Je to nějak pořád stejný, pořád o tom samým a když přijdou sny, něco ve mě je zaplaší. Už jsem příliš realistka, už se nenadchnu pro všechno, a proto si to ani neužiju. Dopředu mě napadá, proč to a to nejde, asi nepůjde, je to úplná blbost a někdy zapomínám na barvy, dopředu se bojim, ale nedokážu sama sobě zdůvodnit čeho. Možná vlastního selhání, taky nevím, kam se vytratilo moje puberťácké sebevědomí. Teď když potkám skutečně sebevědomého člověka, připadá mi jako kdyby byl z jiného světa. Chyba na mé straně, zdá se. Všechno to plyne kolem, ale já se neúčastním. Ale kdyby mi to aspoň nevadilo!