noc

jit noci domu... nebojim se tmy, ale svetel. svetel ktere se zluti a odrazeji v listovi. protoze noc je zvlastni a zije vlastnim zivotem. a ja mam u nas v ulici stihu... vykopane prikopy a zlute svetlo na svetle a tmave hline a na cihlach... noc je zluta a desi me. je cerna a zluta a plna bezmocneho vzteku.
a ticho... venku je takove zvlastni ticho, clovek slysi akorat svoje kroky a svuj dech a sustot sucheho listi, sem tam v dalce projede auto jako zjeveni z jineho sveta, zvlastni ticho and drums, drums in the deep, beats of your heart. such loneliness. such loss.
noc je jako divoke zvire, ktere ma kazdy z nas nekde v sobe.
zivot je polivka, kterou nekdo micha a v noci vyplave na povrch to temne v nas. vetsina lidi spi... jen nekteri se nevedomky privraci k teto temnote. a hledaji v ni utechu. a jsou to stale ti sami bdici...
noc je temna a jit noci je krasne, pokud neni osvetlena malymi, neprirozenymi napodobeninami hvezd, ktere osviti vzdy jen kousicek, ale nenechaji nikoho spatrit jeji celistvost.
noc patri hvezdam, vzdalenostem a marnym nadejim.