pocit nadpřirozena

dnes jsem chodila po zahradě a sbírala ovoce. ořechy, hrušky, jablka, je podzim, rok končí a příroda to dobře ví. nicméně zatímco jsem se skláněla pro ořechy, našla jsem tam na zemi jablko, dvacet metrů od nejbližší jabloně. na zlomek vteřiny, než mi došlo, že mi vypadlo z kapsy, jsem věřila tomu, že se stalo něco nevysvětlitelného, zázračného... a k tomu se chci dostat.
jsem, myslím, racionálně uvažující člověk. nicméně před několika týdny zhruba touhle dobou jsem vyhlédla z okna... a na východě něco zářilo tak jasně, tajmnmě, lákavě... že jsem minimálně hodinu žila v iluzi, že se jedná o něco vyjímečného, nezvyklého, etc. než jsem zjistila, že se jedná o venuši, i když o něco hlouběji v noci, než je obvyklé.
a v čem je problém? v tom, že já jsem tomu chtěla uvěřit. já, protofyzička, která by chtěla popisovat svět přesnými zákony, jsem se ve tři ráno dívala na oblohu s radostným pocitem - něco je jinak, něco nového, výbuch supernovy, létající talíř (na ekliptice:), cokoliv. chtěla jsem tomu uvěřit. strašně moc.
dnešní technická civilizace je v mnohém skvělá a poskytuje nám dostatek pohodlí. materiálního. a strašně málo... něčeho víc. věřím, že nejsem jediná, kdo by tak rád uvěřil v něco nadpřirozeného, i když to nemusí v zásadě být bůh nebo něco s podobnými schopnostmi. bůh je něco mezi duševní oporou a obětním beránkem, na kterého se dá hodit vše, co se nám nelíbí, co nám v životě nevyšlo. právě tím, jak moc technický je náš svět, nenechává moc prostoru pro věci, které nejsou exaktní.
a proto čteme gaimana, který míchá náš svět s pohádkami tak jemně a nenásilně, že uvěříme, že někde pod londýnem je další, tajemné město, ve kterém je vše možné, že za tou obyčejnou zdí začíná pohádková země plná kouzel a elfů a tajemných proroctví... proto čteme kohokoliv, kdo tohle dokáže a věříme, že existuje středozemě a koneckonců i ten spratek se zelenýma očima a jizvou na čele.
snad stačí zapátrat ve své mysli. snad se stačí rozhlédnout, příroda je plná zázraků a nedivím se pravěkým kulturám, že jim k uctívání stačilo slunce, voda, země a vzduch. jenže my už v tom máme jasno. slunce není bůh na ohnivém voze, ale maličko nadprůměrná hvězda. jsou to minerály v zemi, díky kterým stromy rostou, ne její skrytá síla. a v tom je možná náš problém. my už to víme a potřebujeme najít něco dalšího, protože to co víme, nedokážeme zapomenout. v jistém smyslu slova bychom se mohli obracet třeba ke kvantové fyzice nebo kosmologii, tam je spousta věcí, které by nám mohly připadat zázračné, protože je nechápeme.
anebo možná nechceme nechápat, jen chceme něco, co se logice fyzikálních zákonů vymkne. magii, která podle sapkowského je součástí přírody, ale její výtvory jí mohou odporovat.
chceme létat, číst myšlenky a být neviditelní. nebo možná jen věřit, že se to jablko teleportovalo pod lísku.
(no možná to ještě později zedituju, ale zatím ok, je pozdě)