A to jsem, prosím, nehulila! ;)

Už zase si lítám pod šedivou oblohou, která těžkne žluklými krůpějemi nevytrysklých pramenů. Netopýři letí těsně nad krajinou, kde se dá nasbírat nejvíc hemžících se tělíček much. Sousto je pro ně příliš velké. Ale snesitelná lehkost mého vlastního já se třepotá a nechce, nechce ani špičkou nohy usednout na tvrdou zem. Jen zůstat v tomhle stavu zdá se být tak pomíjející, až to způsobuje závrať duše. Předat něco z toho světu.
Žíly nejsou jen pojem a někdy stačí podívat se. Trochu výš a trochu dál, než je běžně možné. Jeden člověk není pojem. Člověk není uzavřený svým tělem, jeho objem je větší a čím víc má prostoru, který chce vyplnit, tím více ho vyplní. Problém duše je ten, že je stěsnaná ve tvaru těla a uhýbá před jinými dušemi. Když si však sama najde místo, volnost, svobodu prostoru a protáhne se na chvíli…uvidíte sami.
Člověk by měl svou duši venčit.