Strach a hnus v Praze II.

Když jdu do školy, ovane mě krematoriální puch (bydlela jsem kdysi u krematoria, takže to poznám). A na fasádě akademie věd jsou naprosto nechutná porézní sgrafita plná mastné špíny. Trochu se mi z toho obrátil žaludek. Ano, přiznávám, jsem jedinec trpící depresemi, ale moc se za to nestydím - spousta spisovatelů a umělců jimi trpělo. Jenom mě to občas štve a zatoužím po životě plném enthusiasmu a optimistické činorodosti.
Jak vypadá můj život? Stávají se mi věci, které se "prostě stávají" a pak se mi taky občas stanou věci, které se nestávají. "A běda jestli se s tím nevyrovnáš!" křičí na mě moje vlastní myšlenky ze spaní. Protože kdo dneska stojí o nevyrovnaného člověka?