Nic není jako dřív, nic není jak bejvávalo (a ani tuhle písničku nějak nemůžu najít v PC, přestože tam bejvávala!). A rovnou můžu připojit: ráno ulicí na kolej, jó to je dávno yesterday. Sentiment se vloudil do duše trýzněné psaním diplomové práce a plné pocitů marnosti. Právě dneska jsem pochodovala kolem své bývalé koleje, za šera, a připomnělo mi to TY časy. Pak jsem prošla kolem FAMU, NAŠÍ hospody, a měla pocit, že potkám všechny lidi, které chci potkat a zasednem na kafe nebo na pivo a budeme nezávazně mluvit o našem mládí a nadšení pro všechny a pro všechno. Opravdu jsem tomu na okamžik uvěřila. Věčná škoda na věčné časy, že v životě je vždycky něco za něco. Nikdy není něco za nic, to jenom u lidí kolem mě - aspoň tak mi to připadá (v duchu však tuším, že to nebude pravda). A lidé kolem mě se mění a já se jich nejdřív bojím, jenže pak se změním taky, takže začnu bejt vlastně ráda, že zase patřím do "spolku". A někteří se nemění, takže se bojím zase jich. Nakonec se budu bát...všech? Ale aspoň se mi vrací fantazie, sice jenom chvilkově, ale věřím v její trvalý návrat. Odlehlo mi. Aspoň v tomhle.