(Re)dutání

Právě jsem si nenadále vzpomněla na pointu z filmu Bílý oleandr, kdy matka říká dceři (parafrázuji): Já jsem tě přece vychovala, abys dokázala uvažovat…abys byla sama sebou. A dcera jí odpovídá: Ne! Ty jsi mě vychovala, abych byla tebou!
Člověk má právo na svůj pohled na svět a dost špatně snáší, když mu někdo vnucuje cizí. Na druhou stranu je přirozené nechápat, že každý máme jiné zkušenosti, zážitky, předsevzetí, a tím i jiné hledisko vnímání. Je to nepředstavitelné. Není možné cítit cizí vnímání. Rozčiluje nás to. Někdy to naše podvědomí vyhodnotí dokonce jako nepřátelské chování od toho druhého člověka. Stačí málo: to, že má ta druhá bytost jiný názor, jiné postupy, řeší životní situace jinak.
Jak si uchovat svůj pohled na svět, nenechat si vnutit cizí a nevnucovat ostatním ten svůj? (hnůj, ale…fuj, to sem teď nepatří). Možná to nejde. Možná je to klíč, proč se lidi mění. Ale tenhle jev v každém případě nelze ignorovat.
Vracím se k filmu a dialogu. Nejcitlivější je ten problém mezi rodiči a dětmi. Vskutku – člověk vychovává své dítě k obrazu svému. Jinak to ani nejde. Jenže nastane doba, kdy je dítě rovnocenné s rodiči. Nese za sebe odpovědnost samo. A má už svůj pohled na svět. Má na něj právo. Nepochopí se vzájemně. Obě strany si myslí, že musely někde udělat chybu…