Lavička a babička

Podívejte se, já myslím, že by se měl zavést takový svátek. Jeden den v roce, kdy by lidé nepracovali. Všichni blízcí by se sešli na jednom místě, hlavně rodina, a hodnotili by to, jak se ke druhým za celý ten rok chovali. A třeba by podle toho dostali i symbolickou nadílku. Týkalo by se to výhradně dospělých a ti by dostali od svých dětí buď pytel s černým uhlím, nebo něco pěkného. Ale nesměl by v tom hrát roli žádný soucit. Prostě skutečně mít možnost jeden den v roce říct popravdě, co je špatně a co naopak dobře. A nestydět se za to. Když takovýhle den není, myslí si mnoho dospělých a starých lidí, že se můžou chovat třeba celý život nevraživě. A že jim na to nikdo nemůže nic říct. Neexistuje přece předpis, že se člověk má někdy chovat i mile… Podle mě se takoví lidé zblázní. Předevčírem jsem seděla v parku na lavičce v tureckém sedu. Boty jsem měla na nohou, ale myslím, že je logické, že když sedím v tureckém sedu, nedotýkají se moje boty lavičky. Užívala jsem si chvilky denní pohody. Kolem se nevinně šourala babička. Přistoupila ke mně a vybafla mi do tváře s nevídanou záští: „Slečno, ty boty nepatří na lavičku, my tam potom sedíme!“ V jiném podobném případě mě popadá agrese a reaguji přehnaně – zvlášť když si myslím, že útok cizí osoby byl nespravedlivý. V tomto případě jsem se však jako ustrašený prvňáček okamžitě posadila do „normální“ polohy (Proč nemůžu na lavičce sedět někdy třeba vzhůru nohama? „A komu tim prospějete, co?!“). Měla jsem totiž strach, že paní je blázen a bláznům je lepší neodporovat. Ale možná, že měla jenom neukojený mateřský syndrom a neměla koho sekýrovat. Stalo se vám někdy v dětství, že vám rodiče dávali naprosto nesmyslné rozkazy a zákazy?