Homo Xenofob

Letní sezóna se pomalu rozbíhá a v Praze je čím dál víc turistů-cizinců. Kromě klasické němčiny slýchám stále častěji španělštinu, severštinu a jiné štiny, většině z nich nerozumím. Uvědomila jsem si, že jakmile se ocitnu v nějaké MHD spolu s cizinci, chovám se k nim nechutně. Upřeně na ně zírám, případně na ně dělám podprahové xichty. Jsou mi protivní a chci je zmizet. Kejhají na všechny strany, vřeští a padají když tramvaj nebo metro zabrzdí. A co víc, nejhorší je když jenom mluví a já musím poslouchat cizí řeč, která mi nic neříká. Zatím jsem žádnou estetickou cizí řeč nezaznamenala. Aha! Už vím, čím to všechno je. Jsem extrémně xenofóbní. Jenže když se na to podívám pořádně, zjišťuju, že můj hlavní problém tkví ve vnímání neverbální komunikace. Když někdo mluví a já řeči nerozumím, odpadá tedy vnímání obsahu promluvy. O to víc se mi zvýší citlivost vnímání ostatních doprovodných komunikačních znaků komunikace: intonace, rychlost a hlasitost řeči a obličeje, které u toho mluvčí dělají. Nemůžu si pomoct, ale nedokážu zůstat v klidu vedle asijských turistů. Vždycky si myslím, že si nadávají a krčím se a bojím se, odkud přiletí facka. Rozčiluje mě to. A co teprv španělští studenti, kteří své hlasivky napínají jako na burze. Když vystoupím po takovém zážitku z tramvaje, hučí mi v hlavě a mám mžitky před očima. Nevím, co je to multikulturní společnost.