Hovno a smysl života

No co, jsem rád, že jsem rád, i když sedím trošku opilý u počítače a snažím
se zmatlat dohromady tu kupu myšlenek co mě tlačí v mozku. V první řadě nemám
vypráno, takže budu asi celý týden chodit špinavý. Moje holka mi uprchla s nějakým
cochtákem do zahraničí, a ještě mi stihla napsat pohled, že je v Berlíně,
prochází se po památkách a že je jí fajn, a že na mě opravdu vzpomíná.
Jo to jsem fakt potřeboval, mohla mi poslat aspoň nějaký prachy na náhrobek.
Jsem rád, že si na člověka jeho zrádci vzpomenou, když se jim daří lépe než mě,
a ještě mě k tomu vlastně není třeba. To bysme měli. Jinak prý svítí sluníčko,
ačkoli se prý na Berlín ženou mraky. No, nezbývá než otevřít dalšího lahváče.
Děvka, ale co, miloval jsem ji, a chybí mi, ačkoli mě sere že jí nechybím.
No co, mám před sebou chcípající večer, a můžu čekat na svou spací smrt.
Člověk by měl rozeslat svá parte než jde spát. Zejtra se vzbudím, vzpomenu si
na ní, a ještě se budu zaobírat tím, co dál.


Zrovna dneska jsem byl v parku. Šel jsem si oddechnout, posedět na lavičku
a čumět na haranty ze školky, jak se bezuzdně baví těma hovadinama.
Už mě, škoda, přestaly bavit houpačky, točítka a prolejzačky. No co,
aspoň vidím, že je to bavit jen tak nepřestane. Paní učitelka je pohledná,
děckám je to šumafuk, pro ně je to jen nějaká potvora co jim něco zakazuje
a dovoluje, popřípadě jim může zařídit průser.
Jak tam tak sedím, všude se to míhá nějakou tou zábavou, co mi připadá
ještě horší než sedět sjetej na mostě a čumět jak v nekonečných řadách
míjejí tisíce lidských životů sem a tam, z města do města, z domu na nákup.


Pes kterej chytil prašivinu, říkám si, je na tom určitě líp jak voni.
Ví kde se podrbat. Opadá mu srst a chcípne jako všichni. Teda ne, že bych jim
to přál, ale každej jednou musí. Máte to ale potěšení, utrousil párek,
ženoucí si to úprkem kolem mé lavičky z parku ven. Asi přišli zasportovat.
Jó, sport ten má duši. Zdvíhat, ohýbat, překonávat. Jen blbě sedět a tlachat
si se svými bludy o tom co a jak je nezáživný jak drbat hovno z podrážky.


Taky jsem si byl koupit nějaký jídlo. Kdekdo se baví už jen nákupem.
Je to vlastně úloha hodná mistra, vybrat to správný, aby člověk nechcíp hladem,
a měl taky pocit, že si dá, to co mu chutná. Málokdo dnes žere, co fakt chutná.


Moje babička vždycky pekla dobrý buchty. Umřela a teď má matka peče hnusný buchty,
protože není ze strany těch šikovných potomků téhle babičky. Hlavně se napchat
a sem tam přisolit nějakou tou chutí, která se stejně v té mase kynutýho těsta ztratí.


Jo kdysi. To kdysi jsem si taky tak hrál. Dneska ten život ztratil na iluzi,
a zdá se, že člověk všechno musí, a občas něco může.


No dneska jsem tu na tý lavičce sám, a pokud se nepřestanu tvářit tak blbě,
což se nestane, protože jsem determinista, tak si ke mě nikdo nepřisedne.
Ledaže nějakej blb. A na blby jsem vysazenej. To má tak člověk náladu poslouchat
nějaký žblepty o ekonomice a politice, nebo o tom jak skvělá je kunda která se mě fakt
netýká, natož abych se jí snad někdy mohl dotknout já. Hoďte psovi za ohradu kus salámu,
aby na něj nemoh, a on bude šťastnej, že ví jak voní, když ho nemůže sežrat.


Nějaký nemehlo se natáhlo na kole přes nějaký tři caparty, a vodřel si ruku při
průletem křovím. Nezávidím mu to dobrodrůžo. Měli jste někdy puding ve kterým
se vařila moucha? Celej je v pohodě ale vařila se v něm moucha, takže s každým soustem
vnímáte ten hnus, že možná právě teď žerete nějakou šťávu z té mouchy.


No ale můj životz se neodehrává jen v parku. Taky jsem byl na představení nějakýho
Shakespeara. Bylo to celkem dobrý, dost vtipný, ale stejně jsem usnul a vzbudil mě
až uklízeč nebo nějakej maník s vizitkou na kabátě. Nevím kdo to byl, jen jsem se
ho leknul, když přerušil můj komedický sen nějakým "mohl byste prosím, už je".
Docela mě vyděsil, právě jsem totiž řešil nějakou zápletku Hamleta a lebky.
Lebka totiž pořád trvalá na svém nebýt, a Hamlet po ní dupal a vřískal dokolečka
"Být, být, být". No a do toho se ozve ze tmy hlas "prosím, mohl byste...už je dávno..."
takže jsem se tak tak nerozeřval strachem po vylidněném hledišti. No ale jeho ksycht byl
stejně tak blbý, že jsem se nad absurdností toho strachu musel zatajit smích.
Tak jsem se malátný vypotácel k šalině, a přemýšlel jsem, jestli to z té lebky něco
říkalo, že už je čas? Jestli já nejsem ten Hamlet co furt někde něco chce?
No budiž, šalina bere jízdenky, to mě trochu uklidnilo, a navíc v ní seděli převážně
dědci, kteří "už taky musí", a stejně "ještě jsou a chtějí být". Není to tak špatný,
ten Šejkspýr, říkám si. Má výstupní stanice už minula, takže se studem vylízám ven,
a zjišťuji, že opravdu nikoho nezajímá, že jsem takový debil, že jsem přejel nejhlučnější
stanici na týhle trase a vystoupil v lese. Všichni v tramvaji se náhodou tvářili
docela lhostejně, když jejich upřené pohledy odjížděli do hloubi lesa za dalšími zastávkami:
Lesná, Na pasece, Myslivna, Na konci světa, Z lesa, Městská.


Tak jsem se vrátil a zjistil, že nemám klíče. Blbost co? Ale kde teda jsou, to jsem
je musel někde ztratit, třeba v divadle. No co, neztratil jsem nic jinýho a všechny
tajný vchody do domu znám, takže sklepem nebo oknem, to je jedno. A vyměnit zámky,
no myslím že to nějakou dobu budu lámat sklepem, než na mě vlastní sousedi pošlou hlídku.


Pes vylízal všechno do detailu. Říkám si, hm, konečně se chová slušně, a nečeká,
že mu dám něco jinýho. Sežral fakt všechno, škoda že se nenaučil srát kultivovaně.
Nasral mi do koupelny, ví že je tam hajzl, ale neví, že se může srát jen do něj.
Někde ta inteligence končit musí. Tenhle hajzl prostě jen ví jak vyškemrat porci
oběda, a ví jak mi vlezt do postele, ale nic jinýho jeho inteligenci není sto zaujmout.
Asi nezná to potěšení z vytírání hoven.


No a teď tady sedím, a zjišťuju, že můj život vlastně stojí jen za to hovno,
co budu muset každej den vytírat z rozličných míst pokoje. Protože starýho psa
dobrejm skutkům nenaučíš, a sám se musíš naučit trpělivě vyklízet brajgl,
kterej ten budižkničema nadělá, kdekoli se mu zamane.

(externí přispěvatel matt, pochvaly jemu, stížnosti za uveřejnění mně:)