Pouta

Začala jsem vnímat vztahy mezi lidmi jako pouta. Jsou neviditelná, ale člověk je tuší. A cítí. Cítím když se mi pouto stává příliš těsným, zařezává se do zápěstí. Cítím, když je pouto jemné jako vlákno pavučiny a já se ho snažím nepřetrhnout. Cítím, že nezáleží na tom, jestli je pouto pevné nebo naopak, důležité je, jestli tam doopravdy je. Jestli mě k někomu váže. Jestli mě někam vleče proti mé vůli. To jemné pavoučí mi naopak dává svobodu: „Můžeš se utrhnout jestli chceš,“ a právě ty nejjemnější přetrhávat nechci. Naopak těch pevných se někdy chci zbavit, jenže to bych pak byla jako valenční elektron bez druhého do páru a všude bych lítala plná energie, kterou bych neměla kam vložit. Někdy jsou pouta jen naoko, to cítím také. Když mě k někomu nic neváže, je pouto úplně předstírané, na zápěstí ho necítím. A právě pouta se obnažují v krizových situacích. Tahám za ně, přerozděluju. Dokonce se někdy chovám jako pavouk ve svý síti. Snažím se někoho lapit do pout, svázat a provázat to všechno navzájem. A pak se zjistí, že ten někdo je raději utržený ze řetězu. Bez pout. Ve věčnosti. Svobodný. Protože pouta můžou způsobit i degeneraci. Ale vždyť já jsem úplně stejná.