krev našich nadějí vesmírem putuje....

kometa. o lásce, o zradě, o světě. a hvězdy svítí pořád stejně, mají pamět a je toho dost, co už viděly... ale na tom nezáleží, protože se to stejně neustále opakuje a pokud to má nějaký smysl, ony ho možná znají, ale co z toho. zrcadlo, iluze, sen, upravme si svou realitu, treba vírou. v dobro. v budoucnost. je to pokřivené. a směšné.
chtěla bych zase vidět moře. jednou jen zaslechneš křik racků na mělčine... moře. možná se mi o něm v noci zdálo a možná jsem si ho jen vysnila. je modré a pění se a když je bouřka, láká... poznala bych ho i poslepu. po hmatu a protože voní. a protože nabízí spánek a těm, co bloudí, co hledají... nabízí konec i začátek. ponese loď, nebo ji zvrhne, má svou vlastní hlavu. jako lidé. co buď poplují nebo se v záchvatu šílenství vrhnou přes palubu a nechají se obejmout mokrou náručí. mokrou jako návrat na počátek. studenou jako smrt, která bere za ruku.