cesta z města

aby se člověk mohl někam vrátit, musí odtamtud nejdřív odjet. cesta z brna je lemovaná stromy ve všech barvách. obloha je modrá... a vlak tiše uhání pryč. míjí domy, tunely a řeku a jede pryč a pryč a pryč od dlouhé noci a ospalého rána. a slunečného poledne.
je tak snadné mít rád město, když v něm člověk není sám. brno mi připomíná zurüch, snad sluncem, snad podzimem. (a to už to jsou dva roky, co jsme tam s hvězdáři byli...) prosluněnými ulicemi, i když je začátek října a chutí kafe a pocitem, že bych chtěla zůstat. jen tak, hlavně nemuset odjet pryč.

když člověk žije někde moc dlouho, začne toužit po změně. jeanette winterson: "největší svár v člověku je opustit domov nebo v něm navždy zůstat." to je v mém případě možná trochu přehnané, ale stejně se mi chce odjet pryč, utéct před prahou a vším jejím smutkem a každým místem, které je pro mě osobně plné vzpomínek, šťastných, zoufalých nebo úplně pitomých. je to nerozumné. trochu divoké... a lákavé jako každá změna.

jenže člověk sám před sebou stejně neuteče. všechna města, ve kterých jsem kdy byla, bych si dokázala zamilovat a v podstatě se tak stalo. ať je to stockholm pro jeho příjemnou kosmopolitnost a park který připomíná naše poutě, akorát je mnohem pestřejší. nebo ženeva, krásná ženeva na břehu jezera, smoke on the water, pont du mont blanc a noční procházky ulicemi, které se zničeho nic vznoří a když se ohlédnete, už tam nejsou. nebo vídeň, nebo londýn, nebo brno. anebo dublin, můj tajný sen. ale člověk neuteče.

jen by mě zajímalo, proč mě města tak fascinují. nedokázala bych žít dlouho mimo nějaké, kterékoliv. je to víc, než civilizace, víc než horká vana a internet a varná konvice. možná lidé okolo. anonymita, která je součástí sounáležitosti do města. bolest, která je nedělitelná od odloučení, které anonymita způsobuje. město je živý organismus, zvíře, které mě pohltí. jsem dítě města, jako většina. touží většina po úniku? jak se asi žije v jiných městech? mimo čas a prostor, damašek před tisíci lety, uruk nebo alexandrie. minas anor. ať už člověk jede kamkoliv, vždcky je to jen útěk. před realitou, před osudem, před sebou.

žádné prezenční studium v brně. to bych se tam už nemohla těšit.