Muška jenom zlatá

Kdysi jsme přišli na to, že když člověk v některém ohledu strádá - co se týká základních životních funkcí -, tak mu pak návrat do normálu přinese docela intenzívní pocit štěstí. Když je mi nějakou dobu děsná zima, stačí mi pak trochu se zahřát a je mi fajn. Nic víc v tu chvíli nepotřebuju. Problém nastává ve třetím tisíciletí, když máme to štěstí, že žijeme v blahobytu. Základní potřeby uspokojeny, ohrožení života poměrně malé. Žijeme tak, jak si člověk vždycky přál - hlavně aby mohl nakrmit své děti, aby žil v hygienicky čistém prostředí a aby ho nic neohrožovalo na životě. Přesto když jsme toho všeho dosáhli, nejsme šťastní (až na výjimky). Člověk si dobrodrůžo nahrazuje - pokud má rodinu, hledá si milenky a milence. Pokud mu nic nechybí, chlastá nebo fetuje, aby si dokázal, co vydrží. Jezdí fárem 180, aby měl to potěšení ze vzrušující jízdy na silnici. Aby mohl riskovat. Co dál? Honem, musíme vymyslet, co uspokojit teď...jaké potřeby. kdo se hlásí? Ano? Věčné mládí! No jistě, jakto, že nás to nenapadlo dřív? Žádný problém, s dostatkem peněz budete navenek věčně mladí. A co postaav? Nevyhovuje? Nic se neděje, už neplatí, že vypadáme tak, jak to osud určil. Ale co charakter? Ten není. Dnes je jen veřejné mínění a to už si lze koupit také.
Možná je to opravdu jenom muška zlatá. Když ji chytíš a uvězníš, zabzučí a chcípne.