Z hlediska pragmatiky je zázrak, že si dva lidé hovořící stejným jazykem rozumí

Bela přinesla Dorianovi tmavorudou růži. Na co? Zeptal se. Chci Ti ji dát. Já vím, ale na co? Jen tak...pro radost. Nemáš radost? Pořád ji ještě držela ona. Nějak se neměl k tomu, aby si růži vzal k sobě. Nechápal. Nerozuměl. Bele klesla ruka s růží. Potom si ji přitiskla na hruď, jako by ji chtěla utěšit. Sklopila oči. Bylo ticho, jeden přemýšlel o druhém. Mezi nimi vyrostla vysoká cihlová zeď obrostlá břečťanem. Setmělo se. Až chlad oba vytrhl ze zamyšlení. Každý na jiné straně zdi, rozhlédli se, nechápajíce jak se tam octli a co tam vlastně chtěli...tak sami. Pokrčili rameny a odcházeli. V trávě zůstala ležet růže.