Samota životního pesimismu.

Předchozí příspěvek a jeden nedávný zážitek mě nutí k zamyšlení nad zřejmým - a sice, že ve chvílích životního pesimismu jsme zákonitě sami. Každého z nás přepadnou více či méně často nepříjemné existenciální nálady. K těm někdy dojde na základě přemýšlení (viz nevyřčený konsensus bloggerů zde přítomných, že přemýšlení je z podstaty destruktivní). Pokud se ponoříme do přemýšlení o smyslu života apod., vysloveně si o deprese a životní pesimismus koledujeme, dobře nám tak. Někdy nás však taková nálada přepadne ze zálohy, aniž bychom ji pokoušeli, vzývali, provokovali přemítáním na existenciální témata. A pokud nemáme po ruce instantní záchranný kruh v podobě nejrůznějších náboženských představ, implantujících smysl života zvenčí, jsme v koncích.
Výsledek je vždy stejný. Jsme vhozeni do tohoto světa (jak já říkám - "dva lidi si užijou..."), aniž bychom měli možnost se vyjádřit, zda si něco takového přejeme. Pak strávíme několik (mnoho?) let tím, že třetinu života prospíme, většinu zbylého času vyděláváme na to, abychom se udrželi naživu - měli co jíst a kde spát. Celé to končí smrtí, po které, obáváme se, nic není. Smrt navíc naprosto anuluje cokoliv, čeho jsme během života dosáhli. A čeho jsme dosáhli? Vydělali jsme dost peněz na to, abychom se udrželi na živu, možná jsme uživili i někoho jiného, koho jsme do tohoto soukolí mezitím stihli vhodit. Možná jsme vydělali i na několik dovolených u moře, nebo co já vím ještě... Na ničem z toho nezáleží, protože nakonec stejně zemřeme. Dokonce i v případě, že jsme zasvětili život pomáhání druhým, jejichž život je stejně zbytečný a bezvýznamný, jako ten náš. I oni zemřou a usvědčí naši snahu z marnosti. Pomooooc! Uvědomění si toho všeho nás demotivuje, odrazuje od jakéhokoli snažení.
Tonoucí se stébla chytá, napadne nás. Můžeme si o tom promluvit s někým bízkým. Jenže ten, který uvažuje tak, jak jsem naznačil výše, je pro své okolí krajně nepohodlný, nikdo nás nepřivítá s otevřenou náručí, vychrlíme-li na něj naše objevné zjištění, že život nemá smysl. Všichni se k nám otočí zády, těžko se dočkáme pochopení. Všichni chtějí veselé, zábavné, optimistické lidi, schopné předat svému okolí pozitivní energii. Rozhodně nikoho nezajímá ten, kdo se topí v tom, na co se všichni snaží zapomenout. A tak se ocitáme v bludné spirále. Náš záchvat životního pesimismu nás izoluje od jiných lidí, kteří by nám snad mohli pomoci. To vše produkuje jen hlubší a hlubší deprese. A dostat se z nich můžeme jedině sami. A sice pouze v případě, že dobře fungují obranné mechanismy našeho mozku. Pud sebezáchovy, je-li plně funkční, nás odradí od radikálních řešení včetně toho krajního. Vysílenému organismu se přeci jen nakonec podaří usnout. A když se probudíme, zjistíme, že bolest nějak otupěla. Dobrá snídaně nám pomůže zapomenout na to, jak jsme se ještě včera večer cítili. Potom musíme do práce, do školy... Zapomenout, zapomenout, zapomenout. V zapomnění je naše jediná naděje. Ale fuj, to je ošklivý projev životního pesimismu...