Meziveselí

Tak už máme za sebou první vlnu veselí, které je o to více nemožné, čím více je povinné. Ten, kdo vymyslel tuhle taškařici, musel mít prazvláštní smysl pro humor. Přimět členy rodiny, aby se z celého světa sjeli do jednoho obýváku, se často rovná dobře namíchané výbušné směsi, o které se Nobelovi ani nesnilo. Světe div se, ti členové rodiny nejsou zvyklí trávit čas spolu. A pokud ano, nejsou zvyklí trávit čas ve společném úsilí při budování hodnoty, která je převyšuje. Zapomeneme-li na původní křesťanský význam Vánoc, pak je touto hodnotou koncentrovaná pohoda. Muselo být od začátku jasné, že výsledkem bude pravý opak!

Dovolím si malé přirovnání. Měli jste někdy problémy s usínáním? Třeba jednu jedinou noc? Pak mi určitě dáte za pravdu, že soustředit se na myšlenku "musím za každou cenu usnout" je to nejhorší, co můžete udělat. Podobně je to s Váoční pohodou. Snaha křečovitě a uměle vytvořit pohodu v určený čas na určeném místě je předem odsouzena k nezdaru. Naopak bych řekl, že čím méně se člověk snaží, tím větší je pravděpodobnost, že se klid a mír jakoby omylem přikrade do obýváku. Bylo by asi nejlepší se na to prostě vykašlat, třeba by se dostavil vánoční zázrak. Ale snad v každé rodině se najde alepsoň jeden člen (členka...), který se rozhodne nenechat nic náhodě, vzít vše do vlastních rukou. Cítí pak spravedlivé rozhořčení, že ostatní se v budování pohody s velkým P nedostatečně angažují. A máme tu skvělý základ pro konflikty! Variací na toto téma je nekonečně mnoho. A k tomu ono povinné obdarovávání. Všichni najednou, teď, hned! Kadžému bez rozdílu! Takovou ušlechtilou věc, jako je dávání darů, je přeci potřeba svázat do okovů, opatřit ji razítkem povinnosti a zbavit veškeré spontaneity a bezprostřednosti! Už jsme si na to ale zvykli, absurditu toho všeho si už uvědomuje málokdo. A nebo si ji možná uvědomuje většina lidí, ale volí cestu nejmenšího odporu a účastní se. Jako já.

A než se z toho vzpamatujeme, je tu Silvestr. Zde platí něco podobného. Kdokoli, s kým mluvím, vyjadřuje mírnou či větší nelibost nad tím, že by se měl jako na povel veselit. Důvod k takovému veselí je sice většině z nás poněkud nejasný, přesto je však nezpochybnitelný. A zůstat trčet sám doma (nebo jinde) s pocitem, že se všichni ostatní někde jidne skvělě baví, to se také nikomu nechce. Ani mně.

A tak se vše valí dál. Nikdo nesouhlasí, všichni se účastní. Podobný princip umožnil komunistickému režimu 40 let existence. A ve srovnání s tím jsou Vánoce, pravda, docela neškodné...