Hrdinný epos naší doby

Kdokoliv na cestě životem ho potkal, aspoň hvízdat ho zaslech některou z tisíce melodií, které znal. Všechny známé z dálky zvláštním pozdravem zdravil, ten vrtá mi hlavou dodnes: „Maucta!“ pravil a náznakem smekl, břemeno svého osudu jakoby nadmíru lehce životem vlekl. Kdokoliv něco potřeboval, věděl, že přijít za ním může, vždyť on na nic nečeká, neptá se a nereptá - pomůže. Ač cukrářem vyučen, vše, nač si vzpomenete uměl, ba rád se přiučil a žádný hudební nástroj nezůstal jím nedotčen. Ten kmet kmetem nikdy nezdál se být a v životě nikdy neslyšela jsem ho klít. Mentolové klokánky po kapsách nosil a nezažila jsem, aby někoho pohledem či slovem zkosil. Ta bytost poklad v životě našla a my zas v něm. Ač sám odměnu nedostal, všem příkladem šel a svým slovům s hrdostí dostál.
Však nejen to, dál schopnosti bájného toho reka sahaly, aniž by nás kdy na sebemenších pochybách nechaly. Věcem života smysl vdechl, ten nevyprchal dodnes, jen se rozptýlil. Srdce jeho velké bylo, všechny okolo si naklonilo, přesto ne kdokoliv vešel by se v něj. Pečlivě vybíráni hosté tito byli, přec jakékoliv upřednostnění sotva by okem zachytili. Podbízivost veškerá mu zdála se cizí, zrodil se člověk usměvavý a ryzí.