Skeptici a pesimisti všech zemí, spojte se!
V porozchodové mánii jsem přesvědčena, že vztah mezi mužem a ženou nemůže fungovat. Co by mohlo být na té druhé osobě opačného pohlaví tak exkluzivního? Co mi brání zaměnit tu druhou osobu za někoho jiného, kdo mi v tu chvíli vyhovuje víc (třeba když nastanou ve "vztahu" obtíže, ať už jakéhokoliv druhu)? Jsou to společné vzpomínky, setrvačnost, pohodlnost, to, že se člověk nerad rozhoduje a nerad něco mění (až na výjimky, které mají změnu jako životní motto)...ale hlubší vztah? Jak by mohlo něco takového vzniknout na poli, které je tolik komplikované sexem a rozdílným očekáváním v citové oblasti? SAMOZŘEJMĚ...samozřejmě, že výjimečně něco takového nastat může (namátkou třeba ve filmech, v literatuře...dělám si srandu). Ale opravdu výjimečně.
Jedním z důvodů může být to, že vztah je něco, co existuje povětšinou v naší hlavě. Takže já můžu mít k někomu vztah (ve svojí hlavě), a třeba právě v tu samou chvíli ten člověk, ke kterému já vztah cítím, ke mě nic podobného (ve svojí hlavě, či v srdci, či kde vlastně) nechová.
Co tedy definuje vztah? A existuje vůbec mezi dvěma lidmi jeden vztah? nejsou to spíš dva vztahy na různých úrovních, které si mohou být podobné (a to je ta výjimka), ale mnohem pravděpodobněji se do různé míry liší?
posted by BarborKa @ 12:52
2 Comments:
O jednom vztahu podle mě skutečně mluvit nelze, pokud se bavíme o emocích. Ale pokud odepíšeme muže jako nemající emoce (viz jeden z předchozích příspěvků), celé se to dost zjedodušuje, ne? No dobře, nebudu rýpat.
O jednom vztahu se můžeme bavit, pokud ho vnímáme jako určitou nepsanou (a často i nevyřčenou) smlouvu. Mnozí z nás pak často propadají iluzi, že pravidla jsou přece jasná a hrozně se divíme, že ten druhý si to představuje úplně jinak. Vždyť je přece jasné, co se od člověka ve "vztahu" očekává. Např. věrnost, to je jasné, ne? Ve skutečnosti je ale věrnost stejně obtížně definovatelná, jako např. láska. To by vydalo na samostatnou debatu. V této souvislosti chci jen zmínit, že jsem se opakovaně setkal s případy, kdy dotyční nebyli schopni sami naplnit tu svou definici věrnosti, což jim však nezabránilo v tom, aby se jí dovolávali na druhých. Aby ona smlouva měla jen minimální šanci na úspěch, museli bychom napřed sami velmi přesně vědět, co od druhého očekáváme a chceme. Opět, dle mých zkušeností, naprosto menšinový jev. A i ta menšina, co má ve svých požadavcích jasno, většinou naprosto selhává v komunikaci a partner doboru představu nezíská. A pokud víme, co chceme, a navíc to dokážeme "odkomunikovat" (to je ale fuj slovo) - tedy menšina menšiny, dost těžko najdeme někoho, kdo by v nás probouzel ty správné emoce a kdo by zároveň byl schopen a ochoten naše představy plnit. To všechno vzájemně a pokud možno trvale. Sečteno a podtrženo - pravděpodobnost limitně se blížící nule. A protože málokdo chce být sám, děláme kompromisy (to je přece odznak dospělosti, že) a hrozně se dívíme, že to nikam nevede.
O takzvaném fungujícícm vztahu budu i nadále snít stejným způsobem, jako sním o světovém míru. A určitě to nevydržím a začnu zase dělat kompromisy a divit se, že to nefunguje.
To, co jsi napsal, je hodně výstižné, až tak, že skoro nemám, co k tomu dodat. Můžu jen opakovat...pravda je, že člověk má ve vztahu určitá pravidla a domnívá se, že jsou přece tak jasná - zvláště té druhé (údajně) duševně spřízněné osobě (když už ne jí, tak proboha komu jinému by měla být ta pravidla jasná?). Skutečnost je samozřejmě jiná. A zase: buď se ty dva v pravidlech totálně minou a pak podle mě nemají šanci na úspěch, nebo se liší jen malinko...a potom ty kompromisy možná nějaký smysl mít budou.
Okomentovat
<< Home