Život je boj, ale že by to měl být boj člověka sama se sebou? Stále více se mi zdá, že má tvář je jen špičkou ledovce všeho, co ve mě někde je: skryté motivy, zvyky, přání, sny, zážitky, dětství. To celé je vlastně normální a přirozené, ale proč jsou u mě všechny ty věci v takovém rozporu? Tak co je lepší - nechat se vést (intuicí, životem, svou osobností), nebo vést sama sebe, tedy řídit se rozumem a představou o tom, co je správné?