Zlomené květiny

Chce-li někdo v kině relaxovat, má čas a chuť nechat se unášet na vlně, která si pohrává, která jen naznačuje, ale nic neukazuje, nabízí se mu tímto ideální příležitost. Nový kousek Jima Jarmusche se vymyká jeho dosavadní tvorbě, a přece ne. Přiznávám, já jsem vychutnala zatím jen dva jeho - shodou okolností černobílé - filmy, a připadaly mi krásné a hutné. Zlomené květiny naopak hutnost ponechaly stranou. Co mě zaujalo, byly mírné záchvěvy hrůzy, tolik rozdílné od hororových filmů a thrillerů (mimochodem tento film kina řadí do kolonky komedie...) a tolik schované ve zdánlivé pohodě první půlky snímku, že jsem je až teď po třech dnech dokázala ve svém prožitku definovat. Našla jsem archetypy, které jsem hledat nechtěla, a film se svinul do mého podvědomí, kde hrál na mě utajené asociace...jako divák jsem postupně, polehoučku, padala nevím kam, někam do vaty, a přesto mě obklopovaly varovné signály. A zničehonic to všechno skončilo a bylo těžké navázat zpět na vlny vědomí...

A teď skončím i já, abych nebyla přecejen příliš abstraktní:)