zm(a/e)tek

Už zas je tady. Hlavně citovej, ale ten nastartoval všechno ostatní. Vůbec netuším, jestli můžu věřit svýmu vyhodnocovacímu procesu v mozku. Chápu, že mám svoje zkušenosti - s lidma, se situacema, s věcma... A podle nich vyhodnocuju nově příchozí signály. Jenže s postupem času zjišťuju, že to nefunguje. Že je mi to na nic. Tenhle systém funguje v případě rozpálených kamen - nesmím na ně sáhnout, jasně. Taky že člověk nemůže nikomu nic zakazovat, nebo říkat že je něco špatné. Ten dotyčný neposlechne, dokud si to sám neozkouší (jako dítě s těma kamnama). Oukej a na tohle mám ty zkušenosti. Ale co s lidma? Jak se k nim chovat? Jak předvídat? Jak vybírat? Co platí u jednoho, neplatí u druhého. A já mám v mysli stereotypy, které se mi zafixovaly na základě zkušeností. A já vím, že jsou špatné. Někdy se mi stává i to, že jedu MHD a pro zábavu odhaduju podle obličejů, kdo má jaký charakter. A vůbec se toho nemůžu zbavit. Jenže pak se od toho odvíjí zpětná vazba. O někom si řeknu na první dojem, že je smypatický, a pak se k němu chovám mile. A ten někdo, protože se k němu chovám mile, se proto chová mile zas ke mě. To je strašná motanice. Copak mám žít v bludu?
Podle Bohuslava Trojana je život jako vodní hladina. Nevidíme, co je pod ní, odezíráme jen to, co se děje na povrchu (vlnky apod.). Ale to, co je tam doopravdy, zjistíme až tam skočíme a utopíme se.
Abych řekla pravdu, tohle mě spíš děsí než uklidňuje.