Nořím se do sebe, protože zůstat venku, mimo kůži se nedaří. Navíc jen ve mě je bezpečí, bezpečí nezodpovězených a nezodpověditelných otázek, a tak to zřejmě má být. Smířit se s tím, že otázky vždycky budou (nezodpovězené a nezodpověditelné), a kašlat na ně. Nebo ne? Nebo je to jedna z věcí, které nedokážu, neklást si otázky...