strachy 1

Rozhodla jsem se posat svoje strachy a fóbie. Některé z nich jsem vlastně ještě nikomu ani nepopisovala. Některé zase ano. Například strach z otevřené vodní plochy, ve které bych měla plavat. Představa, že bych někdy ztroskotala uprostřed oceánu a měla mít tělo jen pět minut ponořené do té obrovské masy vody plné slizkých vodních příšer mě vážně děsí k zbláznění. Myslím, že bych dřív zešílela než se utopila. Problém je, že se to netýká jen právě popsané extrémní situace. V podstatě nesnáším jakoukoliv větší vodní plochu, ve které bych měla plavat. Sama. A to je důležité - jakmile bych totiž plavala s někým, mizí hrůza okamžitě pryč. V prostřed jezera mám totiž pořád pocit, že mi něco šahá na nohy nebo že mě něco stáhně ke dnu. Že ve vodě, kde většinou nevidím dál než půl metru, se může skrývat něco obludného, o čem nikdo nemusí vědět. Nestvůra, monstrum, nějaký vodní člověk. Děsí mě, že mu při plavání vystavuju svoje břicho, a nemůžu se jakkoliv bránit.
Tahle vodní fóbie má ještě jinou dimenzi. Občas se mi zdají úzkostné vodní sny. Opakuje se mi situace, kdy je krajina zalitá třeba metrem vody - ale nejsou to povodně. A já musím tou vodní plochou někam dojít - vyčuhujou z ní normální krajinné atributy - domy, stromy, prostě všechno je zdánlivě v normálu až na tu vodu). A vždycky mám strašný strach, že při dalším kroku můžu šlápnout do nějaké prohlubiny a zahučet pod vodu nebo že můžu šlápnout na nějakou věc, která mě uvězní - třeba do nějakého bahna se spletenými kořeny rákosí, kde se mi zasekne bosá noha.
A další typ snů je ten, kdy je krajina normální, akorát protkaná řekami a potoky. A lidi - nebo každopádně já v tom snu - nechodí po cestách, ale právě těmi řekami nebo potoky, které cesty suplují.