Taková malá alegorie na některá přikázání

Když tak o tom přemýšlím, vlastně jsem v životě nic neukradla. Jenom jednou v první nebo druhé třídě spolužačce samolepku z penálu. Byl na ní pes Pluto, a protože ona pak byla smutná, tak mě dost hrýzlo svědomí. Takže jsem dvě noci nespala a přemýšlela, jak jí to nenápadně vrátit. To tu ale nechci rozebírat. Chci jen tvořit hypotézy.
Takže: mohu tvrdit, že jsem sice v životě nic neukradla, ale i kdybych to teďka zrovna udělala, nic by to na mém životě nezměnilo. Můj životní postoj, ideologie a osobnost jsou natolik pevné, že by to na ně nemělo žádný vliv. Jenže já si myslím, že tohle je omyl. Že každé jednání může mít následky ať už drobné a nenápadné nebo závažné a dalekosáhlé, ale že všechno zanechává v naší mysli stopu. Dejme tomu, že proto, abych demonstrovala své prvotní tvrzení, tak čórnu čokoládu. Dělat to nemusím, protože mám peníze a můžu si ji koupit. Částka za ni zaplacená by navíc byla zanedbatelná. Akorátže mě láká si to vyzkoušet, oblafnout systém, být na sebe hrdá, že to umím. Kromě toho je to - můj oblíbený výraz, aspoň tady na blogu - lákavé zakázané ovoce (Cha! V dnešním světě není nic zakázané!).
Čokoládu si nesu domů, k tomu trocha toho nezbytného vzrušení. A teď doma co s ní, vlastně ji ani nechci, nevím, jestli z ní mám radost. Mám ji sníst, zahodit? Bylo tak jednoduché a přitom vzrušující ji získat...ale, budou mi teď chutnat ostatní čokolády? Nebudu ke každé potřebovat nějaké to vzrušení navíc? A nebude to vzrušení postupně slábnout?
Kašlu na to a na celou příhodu raději zapomenu, dokázala jsem si, co jsem chtěla. Jenže...zůstává ve mně jakási pýcha, že jsem součástí něčeho tajného. Jsem drzá, objevuju v sobě skryté stránky. Občas se to ještě odrazí ve snu. Jsem cool a nad věcí. V současné době je přece potřeba všechno vyzkoušet, a kdo to neudělá, ten je nezajímavý konzervativec! Vždyť přece o nic nešlo. Koukněte, jaká jsem silná osobnost, nic mě nerozhodí.